8 Kapitola-Stavba hmotných těles
Sem vložte podnadpis

STAVBA HMOTNÝCH TĚLES: HMOTA JE SUBSTANCE ENERGIE, KTERÁ SVOU HUSTOTOU VÝRAZNĚ PŘEVYŠUJE SVÉ OKOLÍ.

Jak vyplývá z (2.6.) je energie pouze skupenstvím hmoty, resp. hmota je pouze skupenstvím energie. Tato substance, vyskytující se ve třech skupenstvích je jediný stavební prvek Vesmíru. Co je a jak vzniká hmota bylo a je předmětem řady spekulací po celá staletí a není tomu jinak dodnes. Systému reciproční fyziky vyhovuje pouze jediný možný systém, jehož podstata je níže uvedena. (POZNÁMKA: Zde definice hmoty, pevných těles či hmotných těles neodpovídá představám současné vědy. Ani nemůže, protože pohled na jejich strukturu a funkci se diametrálně liší. Názvy jsou ale v co nejvyšší míře přizpůsobeny současnému názvosloví. Lépe to asi ani nejde. 

7.1. PEVNÁ TĚLESA. Skládají se z různě pojmenovávaných pevných částic (gravitony, kvarky, neutrina,...) jejichž tvar není znám (tímto směrem se žádné výzkumy nevedly). Jejich tvar však musí splňovat podmínku, a to vzniku dvou stabilních PEVNÝCH TĚLES - PROTON A ELEKTRON (2.6.1.) v prostoru vesmírného tetraedru. Jsou to zcela pasivní tělesa, které (na rozdíl od vědeckého náhledu) během své existence žádnou energii či sílu neuvolňují. 

Jsou vytvořena z energie (jejich pevných částeček), jak určuje známá matematická závislost odvozená Einsteinem (7.1.a. - vznik energie z hmoty, ovšem ve tvaru 7.1.b. - vznik hmoty z energie - viz fotogalerie č.6), no a 7.1.c. - vznik a podstata rychlosti energie (světla). Viz níže.

Ostatní nukleony (včetně neutronu) nejsou stabilní, rozpadají se v různém časovém období. (Třetím pevným tělesem můžeme označit objekt nazývaný černá díra která však nemá svou stabilní velikost (ve smyslu chápání současných fyzikálních hypotéz), která se postupně zvětšuje. 

Podobně pak bílá díra, která se v čase postupně zmenšuje. Jejich tvar není závislý na žádném konkrétním tvaru elementárních částic, jedná se o částice pouze nakupené. Uvolňované elementární částice rozpadem bílé díry vytváří tlak, který v celém vesmírném tetraedru vnímáme jako energii.

7.2. HMOTNÁ TĚLESA. Skládají se z PEVNÝCH TĚLES (protony a neutrony) obklopené obálkou zhuštěné energie (viz.6.5.).

7.2.1. Energie se nezhušťuje pouze na okrajích hmotných těles (viz. předchozí kapitola). To je jen vnější obálka molekulárního světa. Zhušťování probíhá až k povrchu pevných těles, neboli k povrchu protonů a elektronů (6.5.1.,6.5.2.). Zhuštěná energie působí na okolní tělesa (ať již pevná či hmotná) odpudivou silou. Přiblížení k protonu či neutronu vyžaduje takovou sílu, představitelnou pouze v obrovských vírech energie vesmírného tetraedru (což bývají často středy hvězd). V okolí každého pevného tělesa pak vzniká zajímavá ale logická situace FUNKCE ATOMU "fa", vyjádřitelná vzorcem - viz. 7.2.1. na obr. 8. ///

7.2.2.- VYSVĚTLENÍ FUNKCE ATOMU. Pro lepší pochopení je celá situace vyznačena na uvedeném ilustračním diagramu (obr. 8 fotogalerie č. 6). Přibližujeme-li nějaké pevné těleso po ose "X", vzrůstá gravitační síla podle Newtonova gravitačního zákona - až do vzdálenosti bodu "A". Dalším přibližováním tělesa ale vzrůstá síla "odpudivá". 

V bodě "A" se pak síla gravitační a síla odpudivá vzájemně rovná. Ve vzdálenosti bodu "A" je pomyslná STABILNÍ HLADINA, po které se pohybují elektrony. Jsou-li oddáleny, gravitační síla energie je opět přiblíží, jsou-li přiblíženy, odpudivá síla je opět od jádra atomu opět oddálí. 

Na této STABILNÍ HLADINĚ se odehrává veškeré kmitání elektronů atomu vyvolávající jev elektromgnetické vlnění, jako jev světlo. Přibližujeme-li těleso od bodu"A" ještě blíže k jádru atomu, odpudivá síla prudce vzrůstá, uvolněním přibližovaného tělesa by došlo doslova k jeho vystřelení mimo atom. 

Odpudivá síla vysoce převažuje nad silou gravitační na ose "X" až do bodu "B". Bod "B" leží na LABILNÍ HLADINĚ atomu těsně nad povrchem jádra.

Jádro samo je zcela pasivní předmět ležící v prostoru naplněném proudící energií. Celého procesu se účastní pouze skutečností, že je pro "energii" nepropustnou překážkou. Nemůže tedy vydávat žádnou sílu nebo energii. Síla odpudivá je síla zhuštěné energie, která jádro atomu obtéká. Je tedy závislá na cos úhlu, pod kterým nad povrchem jádra působí.

LABILNÍ HLADINA, na které se nalézá bod "B" výrazně ohraničuje jádro atomu. Těleso, nalézající se na ose "X" mezi body "A" a "B" jsou prudce vystřeleny mimo atom. Těleso nalézající se mezi bodem "B" a povrchem jádra atomu "p" je gravitační silou přitištěno k povrchu jádra atomu.

 (PRO PŘEDSTAVU: Těleso zcela ploché, které by přilehlo těsně k povrchu jádra atomu, by bylo od něho neoddělitelné. Cos úhlu, pod kterým by působila síla energie obtékající jádro, by byl roven 0, pak i celá odpudivá síla by se rovnala nule. Působila by pouze síla jevu gravitace.

Takovéto poměry vysvětlují a jsou matematicky zdůvodnitelné, - proč je atom ve skutečnosti prázdné těleso, proč jen dva protony nemohou držet pohromadě, proč se   neutron musí rozpadnout na proton a elektron, proč až čtyři nukleony vytvoří další pevné jádro atomu atd.

7.3. STAVBA ATOMU.

Jak uvádí odborná literatura, 

ATOM SE SKLÁDÁ Z JÁDRA A ELEKTRONŮ.

7.3.1. Silové poměry v okolí nukleonů neumožňují existenci žádných dalších pevných těles mezi sférou A a B. (7.2.2. Pohlížíme-li na situaci směrem od povrchu nukleonu, pak umožňují jejich existenci pouze před labilní sférou "B" a za stabilní sférou "A" (viz obr 8). 

Znamená to, že veškerá pevná tělesa budou buď přitlačena k povrchu nukleonu, nebo oddálena silou zhuštěné energie až za hranici stabilní sféry "A". Nejjednodušší atom (vodíku) pak představuje model takové situace. 

Jádro atomu se skládá z jednoho protonu, nejblíže k němu se může dostat pouze elektron, - až na hranici sféry "A". Mezi jádrem a elektronem je pouze zhuštěná energie, která většímu přiblížení elektronu zabraňuje. 

V případě, že je oblast zhuštěné energie rozkmitána pulzující energií zvenčí, začne kmitat i elektron plující na hladině zhuštěné energie protonu.

7.3.2. ELEKTRON, nehledě na jeho tvar, představuje hmotnou jednotku pevného tělesa. Vzhledem k malé velikosti jeho odpudivá síla (cca stejně veliká jako u protonu) je ve všech bodech osy "X" větší, než síla gravitační (přesněji řečeno, převaha síly gravitační nastává až ve vzdálenosti, kde je již zanedbatelná. V současných hypotézách se hovoří o záporném náboji Dva elektrony proto nemohou vytvořit stabilní atom). 



7.3.3. ATOM je systém pospolitosti jádra (tvořeného protony a neutrony) a elektrony. Elektrony se pohybují po hladině zhuštěné energie jádra atomu, kde se dotýkají svým vlastním obalem zhuštěné energie. Je-li oddálen, je posléze přitlačen gravitační energií zpět na původní úroveň. Je-li nějakou anomálií přitlačen, je posléze zhuštěnou energií jádra i elektronu opět vzdálen.

7.3.4. - NEUTRON - víme, že se nejedná o stabilní nukleon. Osamocen se rozpadá na proton a elektron. Jestliže existují podmínky jeho rozpadu, pak musí (alespoň v reciproční fyzice) existovat opačné podmínky jeho vzniku, které je možno opět odvodit podle vzorce 7.1.b. na obr. 8. Jeho vznik tedy předpokládá podmínky pravděpodobně ve větších seskupeních nukleonů, kde hladina sféry "B" je více vzdálena od povchu jádra atomů, nemůže dojít k jeho vystřelení mimo jádro (7.4.).

7.4. JÁDRO S VÍCE NUKLEONY. V prostoru vesmírného tetraedru , kde síly působí z všech stran a všemi směry (3.3.3.), je tendence shlukování všech těles do kuloviých tvarů. To se týká i nukleonů.

7.4.1. Složitější jádra atomů jsou vytvořena více nukleony. Ani teoreticky nelze sestavit jádro ze dvou protonů - taková soustava by tvořila přímku (oba protony by se od sebe okamžitě "vystřelily"). Méně labilní je jádro deutéria, složené z protonu a neutronu, kde lze předpokládat nepatrně jiný tvar jádra než přímku, umožňující již vytvoření jádra. Totéž se týká tritia, - kde jádro již vytváří plochu, rovněž vzhledem k působení zhuštěné energie nestabilní jádro (samozřejmě při platnosti geometrických zákonitostí.

7.4.2. Pevné jádro, které již vyhovuje podmínkám prostoru je jádro atomu hélia. Vytváří tetraedr složený ze čtyř nukleonů - nelze sestavit (kromě vodíku) ideálnější těleso, jako jádro hélia.

7.4.3. Při sloučení čtyř nukleonů v jádro hélia vzniká zajímavá situace. Jádro atomu je lehčí než součet hmoností jednotlivých nukleonů. V současných fyzikálních hypotézách se hovoří o hmotnostních schodcích atomových jader, současnými vědeckými fyzikálními hypotézami jev nevysvětlitelný. V reciproční fyzice je tento jev naopak nutný, vzniká takto: - Hmotnost každého nukleonu se sestává z jevu hmotnosti nukleonu samého a jevu hmotnosti, který vyvolává obálka zhuštěné energie kolem nukleonu. Při sloučení čtyř nukleonů je povrch nově vytvořeného jádra menší, než součet povrchů volných nukleonů (9.2.1.). 

Přebytečná energie uniká např. formou nukleárního výbuchu a zmenšuje jev hmotnosti nově vytvořeného tělesa. Zvětšováním jádra atomu novými nukleony musí tedy docházet k neustálému zvětšování hmotnostních schodků jader atomů. Jedná se tedy o hmotnost zhuštěné energie, která se v obálce atomu z více nukleonů již nevyskytuje a vzhledem k matematickým zákonitostem (inženýrskými disciplinami respektované) ani vyskytovat nemůže.

7.5. Stálým zvětšováním jádra atomů novými a novými nukleony se jádro atomu opět dostává do nerovnováhy, může být porušena sama stabilita jádra z těchto důvodů:

7.5.1. - Vnější vlivy se projevují především v obálce zhuštěné energie, ve většině případů pulzující energií. Pak dojde k rozkmitání horní vrstvy zhuštěné energie. Toto má vliv na rozkmitání elektronové vrstvy. Tento vliv jádro atomu v podstatě neovlivní.///

7.5.2. - Jev hmotnosti jádra atomu je zde odvozováno od plochy povrchu jádra.  Nukleony vyskytující se uvnitř tohoto jádra se jevu hmotnosti neúčastní. Prakticky mohou plavat v jakési energetické kaši bez jakékoli vazby na své okolí. Tlakem zhuštěné energie je ovlivňován pouze povrch jádra atomu, množstvím nukleonů veliký a tvarem nestálý. 

Zvlášť, když do ideálního kulovitého tvaru nějaký nukleon schází nebo přebývá. Skutečností však zůstává, že zvětšováním velikosti jádra se stabilní sféra "A" a labilní sféra "B" k sobě přibližují, takže i přes větší labilnost jádra je odpudivá síla celého komplexu menší (viz. přiblížení sfér "A1" a "B1" na ose "x1" znázorněné na diagramu obr. 8). 

Takže může nastat případ, že může dojít i zvenčí k rozbití labilního jádra atomu. Pak se uvolňuje zhuštěná energetická kaše uvnitř tohoto jádra - i formou atomového výbuchu

POZNÁMKA: Bohužel neznáme tvar neutronu, jeho obálku zhuštěné energie v době opuštění jádra, v době vniknutí do sousedního atomu apod. A tak i v tomto pojednání reciproční fyziky může tato situace nastat řadou možností a pravděpodobnosti v různé míře.

7.5.3. Změnou tvaru jádra atomu u větších jader dochází již k tak velké nestabilitě, že se sám rozpadá na izotopy až na atom,jehož jádro vytváří co nejideálnější kouli, kde se rozpad zastavuje a vzniká stabilní jádro, v rámci podmínek v příslušném místě vesmírného tetraedru. 

POZNÁMKA: Tato dnes nestabilní jádra musely vzniknout v podmínkách, kdy byly stabilní - jinak by ani nemohly vzniknout. To znamená, že např. datování vzniku Země pomocí rozpadu uranu na olovo je zavádějící, rozpad prvků začal okamžikem ukončení podmínek jejich vzniku a stability, ne v okamžiku vzniku Země.

7.6. - O tvaru a vlastnostech pevných těles nevíme, jestli je jejich povrch pevný nebo pružný, čím se liší povrch neutronu od povrch protonu, elektronu, ... - můžeme vycházet jen z jejich projevů objektivně zjištěných, kterých je velmi málo.

7.7. - Jestliže velikost jádra atomu překročí určitou velikost, pak ve všech bodech vzdálenosti od jeho povrchu je gravitační síla F větší než síla odpudivá - viz sféra "A2"="B2" na ose "X2" diagramu na obr. 8. 

Všechna tělesa pak padají z jakékoli vzdálenosti na povrch jádra atomu. Tento jev je současnou vědou nazýván černou dírou.