Elektřina

Elektřina je jev, který vzniká usměrněním toku energie za předpokladu, že v jeho okolí existuje nerovnovážný stav energie. 

Při posuzování elektřiny můžeme vycházet z toho, jak funguje magnetismus, protože jsou tyto jevy úzce propojené. Hlavní rozdíl je v tom, že magnetismus představuje pasivní usměrnění energie, kde vzorec m . c = konst. zůstává stálý. U elektřiny to ale neplatí – konstanta se může měnit v závislosti na tom, odkud a kam elektřina proudí. Tento nerovnovážný stav mezi elektřinou a jejím okolím může nastat dvěma způsoby: 

Nerovnováhu může způsobit vyšší rychlost energie c. Tohoto lze dosáhnout v urychlovačích, například v dynamu. Mechanickým pohybem dochází k mírnému urychlení energie, což může být způsobeno pohybem rotoru, rotujícím magnetickým polem nebo pouhým pohybem magnetu v prostoru. K usměrněné energii je mechanickým pohybem přidána další rychlost, která urychluje její tok. Způsoby vzniku elektřiny jsou v odborné literatuře poměrně dobře popsány, takže se tímto tématem nebudeme dále zabývat. 

Nerovnováhu může způsobit vyšší hustota energie. Tento způsob vzniku elektřiny je v přírodě nejběžnějším jevem, často označovaným jako statická elektřina.

Poznámka: Současně uznávané vědecké hypotézy nedokážou uspokojivě vysvětlit podstatu elektřiny a považují ji za jakési zvláštní médium. V tomto pojednání je však elektřina chápána jako prostý jev, jehož pochopení není obtížné. Proto je níže uvedeno podrobnější vysvětlení:

Nejjednodušším příkladem vzniku elektřiny je situace v bouřkových mracích. Zde se malé kapičky vody spojují do stále větších kapek. Tento proces je jediný významný jev, který v mracích probíhá a byl pozorován.

Jinými slovy, jedná se pouze o změnu geometrie těles. Když se dvě kapky spojí do jedné, jejich objem zůstává stejný, ale povrch se výrazně změní. Povrch dvou kapek je totiž o 20 % větší než povrch kapky, která vznikne jejich sloučením. 

Jak jsme již uvedli v předchozích kapitolách, na povrchu těles (ať už pevných nebo kapalných) dochází ke zhuštění a zpomalení energie před tím, než projde skrz těleso.

Když se dvě kapky spojí a povrch se zmenší, vzniká nutně nerovnováha mezi energií na povrchu těles a energií v okolí. Pokud ke slučování kapek dochází rychleji a kapky se neustále zvětšují, tato energie může unikat, často ve formě blesku.

Tento princip platí pro vznik jakékoliv statické elektřiny. Změna velikosti plochy, na které se nachází zhuštěná energie, vždy vede k nerovnováze energie s okolím, což nazýváme statickou elektřinou.

Tuto změnu lze dosáhnout například chladnutím tělesa. Působivým příkladem je výbuch sopky, kde částečky plynů při chladnutí mění velikost svého povrchu, což může způsobit, že kráter sopky je obklopen blesky.

Pro zajímavost: Země jako celek rovněž chladne. Tento proces vede k zmenšování objemu zhuštěné energie nacházející se kolem nukleonů a atomů. Na rozdíl od atmosférických podmínek, kde je blesk typickým jevem spojeným se změnou velikosti plochy a následnou nerovnováhou energie, v případě Země to probíhá jinak.

Vzhledem k tomu, že chladnutí Země nezpůsobuje blesky, které jsou výsledkem rychlé změny v energetickém povrchu v atmosféře, tento proces na planetárním měřítku zahrnuje jiné formy energie. Možné projevy takového chladnutí mohou zahrnovat geotermální jevy a vulkanickou činnost, které jsou důsledkem změn v zhuštěné energii a vnitřní dynamice Země. 

Chladnutí Země tedy nevyvolává blesky, ale může ovlivnit energetické a dynamické procesy v rámci planetární struktury a geologických aktivit.

Tento jednoduchý princip se opakuje na všech úrovních existence hmoty. Při jakékoli změně plochy tělesa se vždy uvolňuje přebytečná energie. Například:

• Slučování nukleonů: Když se nukleony spojují, dochází ke zmenšení plochy jejich interakčního povrchu, což vede k uvolnění energie, která se projevuje jako atomová reakce.
• Slučování atomů a molekul: Při chemických reakcích, kdy se atomy a molekuly slučují, se rovněž mění povrch jejich vzájemných interakcí, což uvolňuje energii ve formě chemických reakcí.
• Statická elektřina: Na úrovni makroskopických těles, když se mění velikost plochy tělesa, jako například při chladnutí nebo změně velikosti povrchu kapek vody, vzniká nerovnováha, která se projevuje jako statická elektřina.

Tento princip je základem pro pochopení vzniku elektřiny ve všech případech. V rámci reciproční fyziky se žádné jiné možnosti vzniku elektřiny neuznávají. Při použití jakýchkoli domněnek současné vědy se při podrobném zkoumání a iteracích dostáváme do konfliktu s objektivními přírodními zákony.

MATERIÁLY VODIVÉ A NEVODIVÉ.

Materiály se dělí na vodivé a nevodivé. Vodivé materiály umožňují snadný tok elektrické energie, zatímco nevodivé materiály elektrický tok brání. Jinak řečeno, vodiče a izolanty.

VODIČE

Vodiče jsou materiály, které umožňují průchod energie ve formě elektřiny díky svým vlastnostem a tvaru. Některé z těchto materiálů mají také schopnost zmagnetizování, jako jsou feromagnetické kovy.

IZOLANTY

Izolanty jsou materiály, které svými vlastnostmi a tvarem molekul neumožňují průchod energie ve formě elektřiny.

POLOVODIČE

Polovodiče jsou materiály, jejichž molekuly mohou zaujmout jedinou specifickou polohu, která umožňuje průchod elektřiny. Pokud elektřina proudí opačným směrem, molekuly nejsou schopny tuto polohu přizpůsobit, což brání průchodu elektřiny. 

Baterie a akumulátory vycházejí z principu uvedeného v předchozích kapitolách týkajících se nerovnováhy energie. Jedná se o chemickou reakci, která obvykle zahrnuje změnu povrchu molekul. U akumulátorů je tato reakce vratná díky možnosti opětovného dodání energie.

Obě možnosti nerovnováhy – změna rychlosti energie a změna hustoty energie – se často podílejí na vzniku jevu elektřiny současně. V mnoha případech není možné přesně určit podíl jednotlivých složek, které přispívají k tomuto jevu. Může se také stát, že nerovnováha je způsobena změnou konstanty.

Zatím jde o čistě teoretickou možnost, přičemž vzorec rovnováhy energie tuto možnost připouští. Na Zemi je obtížné tuto situaci pozorovat, ale nelze vyloučit, že v některých oblastech vesmíru se energie může šířit v prostoru s jiným složením konstanty.

V takových podmínkách by přirozeně reagovaly všechny objektivní přírodní zákony. Vznikaly by víry energie v prostoru vesmírného tetraedru, které by vedly k formování pevných a hmotných těles, včetně planet, hvězd a galaxií.