Stavba hmotných těles

Hmota je substance, která je mnohem hustší než její okolí. 

Energie je formou hmoty, nebo jinak řečeno, hmota je formou energie. Tato substance, která se vyskytuje ve třech skupenstvích, je základním stavebním prvkem Vesmíru. Otázky ohledně podstaty a vzniku hmoty jsou tématem spekulací už po staletí a stále jsou předmětem zkoumání. Systém reciproční fyziky navrhuje pouze jeden možný model, jehož základní principy jsou uvedeny níže. 

Poznámka: Definice hmoty, pevných těles a hmotných těles v tomto textu se neshoduje s moderní vědou. To je dáno tím, že naše chápání jejich struktury a funkce je zásadně odlišné. I přesto jsou názvy co nejvíce přizpůsobeny současnému názvosloví, aby byly co nejvíce srozumitelné. 

Pevná tělesa: Skládají se z různých typů pevných částic (např. gravitony, kvarky, neutrina), jejichž tvar není znám, protože tímto směrem nebyl proveden žádný výzkum. Tvar těchto částic však musí splňovat podmínku, aby umožnil vznik dvou stabilních pevných těles – protonu a elektronu – ve vesmírném tetraedru. Tato tělesa jsou zcela pasivní a během své existence neuvolňují žádnou energii ani sílu, na rozdíl od běžného vědeckého pohledu. 

Pevná tělesa jsou vytvořena z energie svých pevných částic, jak určuje matematická rovnice odvozená Einsteinem. Viz níže. 

Ostatní nukleony, včetně neutronů, nejsou stabilní a rozpadají se v různých časových intervalech. Třetím pevným tělesem může být černá díra, která však nemá stabilní velikost podle současných fyzikálních hypotéz a postupně se zvětšuje. 

Podobně bílá díra se v čase postupně zmenšuje. Její tvar není závislý na konkrétním tvaru elementárních částic, protože se jedná pouze o hromadění částic. Při rozpadu bílé díry se uvolňují elementární částice, které vytvářejí tlak. Tento tlak vnímáme v celém vesmírném tetraedru jako energii. 

Hmotná tělesa: Skládají se z pevných těles (protony a neutrony), které jsou obklopené obálkou zhuštěné energie. 

Energie se nezhušťuje pouze na okrajích hmotných těles (předchozí kapitola). To je jen vnější obálka molekulárního světa. Zhušťování probíhá až k povrchu pevných těles, neboli k povrchu protonů a elektronů. Zhuštěná energie působí na okolní tělesa (ať již pevná či hmotná) odpudivou silou. Přiblížení k protonu či neutronu vyžaduje takovou sílu, představitelnou pouze v obrovských vírech energie vesmírného tetraedru (což bývají často středy hvězd). V okolí každého pevného tělesa pak vzniká zajímavá ale logická situace FUNKCE ATOMU "fa", vyjádřitelná vzorcem na obrázku 8. 

Vysvětlení funkce atomu: Pro lepší pochopení je situace znázorněna v ilustračním diagramu (obrázek 8). Pokud přibližujeme nějaké pevné těleso po ose "X", gravitační síla podle Newtonova zákona roste až do bodu "A". Při dalším přibližování však síla přechází na odpudivou. 

V bodě "A" se gravitační síla a odpudivá síla vyrovnávají. V této vzdálenosti se nachází stabilní hladina, po které se pohybují elektrony. Pokud jsou elektrony vzdáleny, gravitační síla je přitahuje zpět; pokud jsou blízko, odpudivá síla je zase odtlačuje od jádra atomu.

Na této stabilní hladině se odehrává veškeré kmitání elektronů, které vytváří elektromagnetické vlnění, včetně světla. Pokud bychom přibližovali těleso k jádru atomu ještě blíže než bod "A", odpudivá síla by prudce vzrostla, což by vedlo k tomu, že by se těleso doslova vystřelilo mimo atom.

Odpudivá síla výrazně převažuje nad gravitační silou na ose "X" až do bodu "B". Bod "B" se nachází na labilní hladině atomu těsně nad povrchem jádra.

Jádro je zcela pasivní objekt, který se nachází v prostoru naplněném proudící energií. Jádro samotné neprodukuje žádnou sílu ani energii, protože je nepropustnou překážkou pro "energii". Odpudivá síla je způsobena zhuštěnou energií, která obklopuje jádro atomu. Tato síla závisí na úhlu, pod kterým působí nad povrchem jádra.

Labilní hladina, na které se nachází bod "B", výrazně ohraničuje jádro atomu. Tělesa umístěná na ose "X" mezi body "A" a "B" jsou prudce vystřelena mimo atom. Tělesa umístěná mezi bodem "B" a povrchem jádra atomu "p" jsou gravitační silou stlačována k povrchu jádra.

Představte si těleso s plochým tvarem, které by těsně přiléhalo k povrchu jádra atomu. Takové těleso by bylo od jádra neoddělitelné. Pokud by úhel, pod kterým působí síla energie obklopující jádro, byl roven 0, odpudivá síla by byla nulová a působila by pouze gravitační síla.

Tyto poměry vysvětlují a jsou matematicky zdůvodnitelné, proč je atom ve skutečnosti většinou prázdný, proč dva protony nemohou zůstat pohromadě, proč se neutron rozpadá na proton a elektron, a proč až čtyři nukleony vytvářejí stabilní jádro atomu. 

STAVBA ATOMU

Podle odborné literatury se atom skládá z jádra a elektronů. 

Silové poměry v okolí nukleonů neumožňují existenci žádných dalších pevných těles mezi sférou "A" a sférou "B". Pohledem od povrchu nukleonu umožňují existenci pouze před labilní sférou "B" a za stabilní sférou "A", - obrázek 8.

To znamená, že veškerá pevná tělesa budou buď přitlačena k povrchu nukleonu, nebo budou odpuzována silou zhuštěné energie až za hranici stabilní sféry "A". Nejjednodušší atom, vodík, pak představuje model takové situace.

Jádro atomu se skládá z jednoho protonu. Nejblíže k němu se může dostat pouze elektron, a to až na hranici sféry "A". Mezi jádrem a elektronem je pouze zhuštěná energie, která brání většímu přiblížení elektronu.

Pokud je oblast zhuštěné energie rozkmitána pulzující energií zvenčí, začne kmitat i elektron, který se nachází na hladině zhuštěné energie protonu.

Elektron, nehledě na jeho tvar, představuje hmotnou jednotku pevného tělesa. Vzhledem k malé velikosti je jeho odpudivá síla (přibližně stejně velká jako u protonu) na všech bodech osy "X" větší než gravitační síla. Gravitační síla převažuje až na větší vzdálenosti, kde už je zanedbatelná. Současné hypotézy hovoří o záporném náboji elektronu. Dva elektrony proto nemohou vytvořit stabilní atom.

Atom je systém, který zahrnuje jádro (tvořené protony a neutrony) a elektrony. Elektrony se pohybují po hladině zhuštěné energie kolem jádra atomu a dotýkají se svého vlastního obalu zhuštěné energie. Pokud se elektron vzdálí, je gravitační energií přitlačen zpět na svou původní úroveň. Naopak, pokud je nějakou anomálií přitlačen blíže, zhuštěná energie jádra i elektronu ho opět odtlačí do větší vzdálenosti. 

Neutron – víme, že se nejedná o stabilní nukleon. V izolaci se rozpadá na proton a elektron. Pokud existují podmínky pro jeho rozpad, musí (alespoň podle reciproční fyziky) existovat i opačné podmínky pro jeho vznik. Ty lze odvodit podle vzorce 7.1.b na obrázku 8. Jeho vznik tedy pravděpodobně nastává ve větších seskupeních nukleonů, kde je hladina sféry "B" více vzdálena od povrchu jádra atomů, což zabraňuje jeho vystřelení mimo jádro. 

Jádro s více nukleony: V prostoru vesmírného tetraedru, kde síly působí ze všech stran a ve všech směrech, existuje tendence ke shlukování všech těles do kulových tvarů. To platí i pro nukleony. 

Složitější jádra atomů jsou tvořena více nukleony. Teoreticky nelze sestavit jádro ze dvou protonů, protože by taková soustava tvořila přímku a oba protony by se okamžitě od sebe odpudily. Méně labilní je jádro deutéria, složené z protonu a neutronu, kde lze předpokládat mírně odlišný tvar jádra než přímku, což umožňuje jeho stabilitu. Podobně je to u tritia, kde jádro tvoří plochu, která je však vzhledem k působení zhuštěné energie stále nestabilní, a to za předpokladu platnosti geometrických zákonitostí. 

Pevné jádro, které vyhovuje podmínkám vesmírného prostoru, je jádro atomu hélia. Toto jádro tvoří tetraedr složený ze čtyř nukleonů. Kromě vodíku nelze sestavit ideálnější těleso než jádro hélia. 

Při sloučení čtyř nukleonů do jádra hélia vzniká zajímavá situace: jádro atomu je lehčí než součet hmotností jednotlivých nukleonů. V současných fyzikálních hypotézách se tento jev označuje jako hmotnostní schodcích atomových jader, ale zůstává nevysvětlený. V reciproční fyzice je tento jev naopak očekávaný a vysvětlitelný. Hmotnost každého nukleonu je tvořena jak hmotností samotného nukleonu, tak hmotností vyvolanou obálkou zhuštěné energie kolem něj. Při sloučení čtyř nukleonů do jádra hélia je povrch nově vytvořeného jádra menší než součet povrchů jednotlivých volných nukleonů. 

Přebytečná energie uniká například formou nukleárního výbuchu a snižuje hmotnost nově vytvořeného tělesa. S přidáváním nových nukleonů do jádra atomu se tedy hmotnostní schodky jader atomů neustále zvětšují. Jde o hmotnost zhuštěné energie, která se v obálce atomu složeného z více nukleonů již nevyskytuje a podle matematických zákonů, uznávanými systémovými metodami, ani vyskytovat nemůže. 

Stálým zvětšováním jádra atomu přidáváním nových nukleonů se jádro může dostat do nerovnováhy, což může narušit jeho stabilitu z následujících důvodů:

Vnější vlivy, zejména pulzující energie, se projevují především v obálce zhuštěné energie. Tím dochází k rozkmitání horní vrstvy zhuštěné energie, což ovlivňuje elektronovou vrstvu. Tento vliv však jádro atomu prakticky neovlivňuje.

Hmotnost jádra atomu je odvozována od plochy jeho povrchu. Nukleony uvnitř jádra se na tomto jevu nepodílejí a mohou se v podstatě pohybovat v jakési energetické kaši bez vazby na své okolí. Tlak zhuštěné energie ovlivňuje pouze povrch jádra atomu, který je velký a tvarem nestálý kvůli množství nukleonů.

Zvláště pokud v ideálním kulovitém tvaru nějaký nukleon chybí nebo přebývá. Přestože zvětšováním velikosti jádra dochází k přibližování stabilní sféry "A" a labilní sféry "B", což způsobuje větší labilitu jádra, odpudivá síla celého komplexu se snižuje. Tento jev je ilustrován na diagramu na obrázku 8, kde je znázorněno přiblížení sfér "A1" a "B1" na ose "x1".

Může se stát, že labilní jádro atomu může být rozbito i z vnějších vlivů. V takovém případě se uvolňuje zhuštěná energetická kaše uvnitř jádra, například ve formě atomového výbuchu.

POZNÁMKA: Bohužel neznáme přesný tvar neutronu, jeho obálku zhuštěné energie v okamžiku opuštění jádra nebo při vniknutí do sousedního atomu. Proto může v rámci reciproční fyziky existovat řada možností a pravděpodobností, jak tato situace nastane.

Změnou tvaru jádra u větších atomů dochází k takové nestabilitě, že se jádro rozpadá na izotopy, až dosáhne stavu, kdy vytváří co nejideálnější kouli. V tomto tvaru se rozpad zastavuje a vzniká stabilní jádro, přizpůsobené podmínkám v daném místě vesmírného tetraedru.

POZNÁMKA: Tato dnes nestabilní jádra musela vzniknout za podmínek, kdy byly stabilní – jinak by vůbec nemohla vzniknout. To znamená, že například datování vzniku Země na základě rozpadu uranu na olovo může být zavádějící. Rozpad prvků začal až po skončení podmínek jejich vzniku a stability, nikoli v okamžiku vzniku Země.

O tvaru a vlastnostech pevných těles, jako jsou neutrony, protony nebo elektrony, nevíme mnoho. Nejsme si jisti, zda je jejich povrch pevný nebo pružný, ani čím se přesně liší povrch neutronu od povrchu protonu či elektronu. Naše poznatky jsou založeny pouze na objektivně zjištěných projevech těchto částic, kterých je však velmi málo. 

Pokud velikost jádra atomu překročí určitou mez, pak v každém bodě vzdálenosti od jeho povrchu je gravitační síla F větší než síla odpudivá, jak ukazuje sféra A2 = B2 na ose X2 v diagramu na obrázku 8.

V takovém případě všechna tělesa padají z jakékoli vzdálenosti na povrch jádra atomu. Tento jev je v současné vědě označován jako černá díra.