Jak funguje vesmír?
VESMÍR, ve kterém se nacházíme, je konečný. Má tvar tetraedru, tady čtyřstěn
Ve vědecké literatuře se často hovoří o nekonečném vesmíru. Abychom to pochopili, je třeba definovat "nekonečno". Nekonečno nelze dělit, sčítat, násobit ani jinak matematicky zpracovat. Žádný součet velkých čísel neprokazuje existenci nekonečna. Tento koncept kritizoval již Aristoteles, který jej definoval jako "nedostatek omezení", a považoval myšlenku nekonečna za chybnou. Pro inženýrské disciplíny je nekonečno nepoužitelný pojem.
Dalším diskutabilním bodem je hypotéza Velkého třesku. Současná věda interpretuje rudý posuv spektra jako důkaz vzdalování těles a rozpínání vesmíru, což vedlo k hypotéze rozpínání vesmíru a k teorii Velkého třesku. Nicméně, rudý posuv může být způsoben i jinou rychlostí média přenášejícího světlo v různých částech vesmíru, což věda nebere v úvahu. Takže se jedná o Dopplerův efekt stejně jako u zvuku a ne o žádné rozpínání vesmíru.
Pokud přijmeme teorii Velkého třesku, narážíme na několik problémů. Za prvé, není jasné, jak velký byl vesmír před třeskem. Možnosti jsou dvě:
Nekonečně malým bodem – To by znamenalo, že všechen vesmírný materiál byl koncentrován do nulového objemu, což je v rozporu se zákonem zachování hmoty. Tato představa je pro principy reciproční fyziky nepřijatelná.
Vesmír měl nějaký rozměr – Pak ale není jasné, kde k třesku došlo, což vede k různým reakcím podle místa výbuchu. To by vědu zavedlo do sféry mystiky.
Po Velkém třesku údajně dochází k neustálému rozpínání vesmíru, tedy zřeďování prostoru. Vznik hmoty ale vyžaduje zhušťování, což je po Velkém třesku nemožné. Pokud věda připouští zhušťování pomocí neznámých sil, opouští fyzikální zákony a směřuje opět do mystiky.
Přidáváním další vody do nízkotučného mléka se plnotučné mléko nezíská.
Náš vesmír je tedy - Čtyřstěn (zvaný též trojboký jehlan, tetraedr) je nejjednodušší mnohostěn, typ trojrozměrného tělesa. Je vymezen nejmenším možným počtem bodů, který může trojrozměrné těleso definovat.
Vesmírný tetraedr a jeho energetické zdroje
Pokud platí matematické a fyzikální zákony, vesmír musí mít jednoduchý a jednoznačný tvar – tetraedr. Tento tvar je definován čtyřmi energetickými zdroji, které tetraedr zásobují energií. Tetraedr je nejjednodušší trojrozměrné těleso a v přírodě se jeho tvar často opakuje, například u molekul. Vesmír má tedy tvar konečného tetraedru.
Nutnost tvaru vesmíru jako tetraedru
Geometrické zákony určují, že dva zdroje energie by vytvářely přímku, tři zdroje plochu, ale pouze čtyři zdroje vytvářejí prostor. Pět zdrojů by rozdělilo vesmír na dva samostatné vesmíry. Tetraedr je tedy jediný možný tvar, který vyhovuje zákonům energie a geometrie.
Tetraedr v mikrosvětě. Když se podíváme pozorněji do přírody zjistíme, že tvar tetraedru se často objevuje i u tvaru jednoduchých molekul. V přírodě se často opakují tvary které jsou funkční a jednoduché. Můžeme s nadsázkou říci, že molekulární svět je zmenšenina vesmíru.
Systémový model vesmíru
Systémové metody umožňují vytvořit jediný model vesmíru, který odpovídá popsaným vlastnostem energie. Tento model zahrnuje koloběh hmoty a energie podle Einsteinových tezí. Dochází zde k pozvolnému rozpadu energetických zdrojů, což způsobuje odpařování hmoty na energii. Tento proces musí probíhat pomalu, aby neporušoval Einsteinovy zákony, což vylučuje možnost Velkého třesku.
Šíření energie ve vesmíru
Energie se šíří ze čtyř zdrojů směrem ke středu tetraedru, kde se ovlivňuje podle Newtonova zákona akce a reakce. V tomto středu vesmírného tetraedru se nachází i naše sluneční soustava. Toto zakřivování energie způsobuje jev zakřivení prostoru, jak jej popisuje Einstein. Pozorovatel v blízkosti středu tetraedru vidí tělesa jako větší a bližší, což vede ke zhušťování energie a vzniku hmoty, například galaxií a hvězd.
Vznik hmoty z energie
Podle Einsteinova vzorce může hmota vznikat z energie změnou její struktury nebo snížením rychlosti. Tento proces je popsán jinými tvary Einsteinova vzorce, které současná věda nepoužívá. Tyto vzorce zahrnují například vznik hmoty z energie nebo podstatu rychlosti energie. Mnohem podrobněji se o tom dozvíte v brožuře z názvem Reciproční fyzika, kterou si můžete stáhnout na tomto webu v sekci download.
Měření vzdáleností ve vesmíru
Měření vzdáleností ve vesmíru je zkreslené zakřivením prostoru a různým vnímáním vzdálenosti v různých částech vesmíru. Změny jsou zanedbatelné v okolí středu tetraedru, kde se nachází naše galaxie, ale blíže ke zdrojům energie dochází k nepravidelnostem, jako je rudý posuv ve spektru světla. Tento posuv je způsoben odlišnou rychlostí světla v různých částech vesmíru, což současná věda nebere v úvahu. Rudý posuv tedy není důkazem rozpínání vesmíru, ale pouhou spekulací.
Koloběh energie ve vesmíru
Koloběh energie ve vesmíru je analogický koloběhu vody na Zemi. Stejné jevy a koloběhy vznikají na různých úrovních zhuštění energie, liší se pouze množstvím energie potřebným k jejich vzniku.
Nepravidelnosti ve vesmíru
Při vzniku a fungování těchto koloběhů vznikají ve vesmíru různé nepravidelnosti. Tyto nepravidelnosti jsou výsledkem interakcí mezi zdroji energie a projevují se například v různých anomáliích, které pozorujeme v kosmu.
Například i v našem okolí, tedy ve středu vesmírného tetraedru, se vyskytují gravitační anomálie, které si současná fyzika neumí plně vysvětlit. Uveďme dva příklady dosud nevyřešených problémů.
Prvním je takzvaný 'Pioneer efekt,' který byl pozorován u sond Pioneer 10 a Pioneer 11. Tyto sondy, které NASA vypustila v roce 1972 (Pioneer 10) a 1973 (Pioneer 11), se postupně vzdalovaly od Slunce, avšak vykazovaly malé, ale přetrvávající zpomalení směrem k Slunci, které nebylo možné vysvětlit pomocí Newtonových gravitačních zákonů. Dalším záhadným jevem, který nelze plně vysvětlit, je 'záhadné popostrčení sondy Galileo,' která směřovala k planetě Jupiter a vykazovala naopak neobjasněné urychlení.
Druhým příkladem je stáčení perihelia planety Merkur. Merkur, nejbližší planeta ke Slunci, vykazuje anomálii ve svém pohybu, která je nevysvětlitelná pomocí Newtonových zákonů. Zatímco současná věda stále zápasí s vysvětlením těchto problémů, jako jsou anomálie v pohybu sond Pioneer a stáčení perihelia Merkuru, Reciproční fyzika nabízí nové perspektivy, které mohou konečně poskytnout odpovědi, které se vědcům zatím nepodařilo najít.
Pokud chcete více informací na toto téma, stáhněte si v sekci download revidovanou verzi Reciproční fyziky z roku 2024.